Stavby ve stavbě – Václav Fiala

stálá sochařská expozice

Autor: Pavel Motejzík, zveřejněno: 27. 01. 2009 15:48 hod., aktualizováno: 07. 03. 2013 14:27 hod.

Zámek Zelená Hora u Nepomuku Kostel Nanebevzetí Panny Marie

••• Stálá expozice

Zveme občany k návštěvě stálé expozice „Stavby ve stavbě“, slavnostně otevřené 1. května 2003 v 15.00 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Zelené hoře. Monumentální dílo klatovského umělce Václava Fialy symbolizuje nejen smíření dvou nesmiřitelných náboženství. Stavba byla zahájena v den, kdy vypukla válka v Iráku, a dokončena v době, kdy boje končily. Výstava vznikla díky laskavosti a velké obětavosti autora za spolupráce Mikroregionu Nepomucko a obce Klášter, a bude přístupná každou neděli od 13.00 do 16.00 hodin.

••• Minaret a rotunda

Islámský minaret a křesťanská rotunda na půdě mariánského kostela. Skutečně tu stojí, a až se jednou všechna náboženství světa a všichni lidé modlící i nemodlící se konečně domluví, budiž nezapomenuto, prosím, že tu jednoduchost smíření prostorů a duší vymyslel sochař Václav Fiala. Nežádal požehnání Vatikánu a souhlas Mekky, ostatně zrovna letos by mu to nedovolily ty dvě strany jednoho lidstva. Dokonce bez vědomí našich ministerstev kultury a zahraničí to stvořil a je docela možné, že by mu to nedovolili ani tam. Tak velká, tak krásná a tak k úleku čistá je ta umělcova zápletka. A oni by se asi lekli tam i tam i tam. Jak jednoduché je protýkání, jak snadno tká se společná tapiserie souvědomí. Z ničeho nic, ze dřeva a z kostela.
Do obou staveb jde vejít, obě mají tělesnou teplotu třicet šest pět. Když zavoláte z rotundy, odrazí kostel hlas do minaretu a opačně to jde také. Islám s křesťanstvím tu na sebe volají topolově měkká slova stejných letokruhů. Spolu zvou k dotekům jednoduchého symbolu třetího tisíciletí, k promluvě dovnitř i ven. Ohromení jednoduchostí zde funguje proto, že jde o jednoduchost. Vítejte u objektů člověka, vítejte v člověčí objektivitě, v prostoru Dosvětavzetí. Není takových míst na světě mnoho…
Jiří Tomáš Blažek

••• Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Na místě zrušené hradní kaple byl v roce 1464 Zdeňkem ze Šternberka vybudován kostel sv. Vojtěcha. V roce 1688 byla původní gotická část, presbytář a dvě boční kaple, Václavem Vojtěchem ze Šternberka rozšířena o barokní trojlodí a byla přistavěna sakristie a oratoř. Na kusu skály, který vystupuje z podlahy presbytáře, stanul, podle legendy, v roce 977 sv. Vojtěch, když žehnal zdejšímu lidu. V sakristii kostela byly uloženy české korunovační klenoty, zřejmě v době jejich převozu z Karlštejna do Velhartic.
Od roku 1938 kostel a celý zámecký objekt už pouze chátral.
V roce 1950 kostel i zámek připadly pod vojenskou správu. Do roku 1955 zde sídlil Pomocně technický prapor (PTP), do roku 1990 armáda.
V devadesátých letech kostel posloužil k natáčení filmu Černí baroni. Ve stejných letech zde francouzští filmaři natáčeli části k filmu Kateřina Kurážná a seriál John Sinclair.
Expozice Václava Fialy „Stavby ve stavbě“ byla v kostele zpřístupněna veřejnosti 1. května 2003, zatím každou neděli od 13.00 do 16.00 hodin.
... V práci se dřevem prozrazuje Václav Fiala až „středověké“ zaujetí procesem tvorby, od výběru kmene až po jeho vlastnoruční opracování, v němž se skrývá rukodělný respekt a pokora před padlým stromem, ale i nezbytná „pýcha“ tvůrce, který si uvědomuje jedinečnost aktu tvoření. V tomto smyslu lze za středověké považovat i architektonické cítění, jež v poslední instanci vlastně touží vystavět chrám. Chrám jako schránku, nádobu, relikviář, loď, dům, svatyni, ráj světa.
PhDr. Anděla Horová, 1997

••• Václav Fiala

Václav Fiala (11. ledna 1955 v Klatovech) studoval v letech 1973 – 1976 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. V letech 1976 – 1992 se věnoval malbě a grafice. V roce 1985 podnikl cestu po Indii, o které napsal knihu V Indii jen tak (1994). V roce 1989 založil s přáteli klatovskou galerii U bílého jednorožce a po několik let pro ni připravoval výstavní program.
V létě roku 1992 vytvořil první sochu. V roce 1994 poprvé vystavuje ocelové sochy v pražské galerii Nová síň a dřevěné sochy-stavby v Národním technickém muzeu v Praze. Následovala řada samostatných výstav a účastí na kolektivních výstavách. (Holandsko, Rakousko, Německo, Španělsko, USA, Švýcarsko, Francie).
V roce 1996 vytvořil z černého afrického granitu pro Rožnově pod Radhoštěm Pomník obětem první a druhé světové války. O rok později představil své práce na rozsáhlé výstavě ve Starém královském paláci na Pražském hradě. Ve stejném roce získal prestižní grant americké nadace Pollock-Krasner a vystavoval v newyorském Socrates Sculpture Parku. Zúčastnil se mnoha sochařských sympozií, které mu umožnily realizovat práce v kameni, dřevě a železe. V roce 2000 poprvé představil veřejnosti dvě monumentální sochy-stavby (Rotunda a Minaret) v klatovském kostele sv. Vavřince a následně v pražské galerii Mánes.
Od roku 2000 je jeho ateliérem bývalý tankový hangáru v Klatovech. Fialův sochařský přístup se často pohybuje na hranici architektury. Jedním z nejdůležitějších rysů jeho tvorby je cit pro začlenění sochy do prostoru.
Je členem S.V.U. Mánes, žije a pracuje v Klatovech a v Praze.

••• Stavby ve stavbě

Před rozměrnými architektonickými skulpturami Václava Fialy vždy pociťujeme – třeba bezděčně a podvědomě – napětí mezi nesmírným množstvím energie, kterou nich vložil, a jejich naprostou neužitečností nejen v běžném smyslu, nýbrž i v tom, který obyčejně připisujeme uměleckým dílům. Toto napětí diváka nutí, aby o to usilovněji hledal jejich „skrytý“ smysl, který by mu je „vysvětlil“ a tuto energii ospravedlnil. Duchovní ráz kostela i jednoduché geometrické formy nás samozřejmě vedou k tomu, interpretovat je symbolicky. Ale symbolický výklad zde není omezen pouze na jednoduché analogie typu kruh – jednota universa, válcový tvar – rotunda.
Jedna z interpretací se odvíjí od vnitřního prostoru obou staveb. Jestliže vstupem do každého posvátného prostoru necháváme se zaklapnutím dveří vnější svět za sebou a zřetelně cítíme jinou atmosféru, zde uvnitř staveb, cele obklopeni masou dřeva s jeho smyslovou naléhavostí, hrubou krásou, přirozenou barevností a vůní, to vlastně platí dvojnásob. Velké, monumentálně jednoduché formy nás tedy oddělují od „světa venku“, aby nás zanechaly samy se sebou. Uvnitř staveb také ještě silněji vnímáme hodnotu ideálního geometrického tvaru, otevřeného pouze duchovní vertikále. Umělecké dílo jako prostor pro meditaci.
Druhá rovina interpretace vychází z pohledu zvnějšku. Nacházíme se v situaci „mezi“: uvnitř chrámu a vně Fialových staveb. Vzájemný vztah kostela a obou staveb však není stejný, jako je třeba vztah soch a prostoru výstavní síně, kde samozřejmě také záleží na jejich rozmístění, ovšem vždy až v druhém plánu. Zde je samo členění prostoru tím podstatným významem a obsahem Fialova díla. Formy staveb se vztahují k formám interiéru. Autor do jednoho řádu vkládá řád jiný. Chrámová architektura zde slouží jako symbol něčeho „věčného“, k čemu se ono „dočasné“ vztahuje jako k vyššímu principu, který je (symbolicky i reálně) přesahuje, a tedy zahrnuje do sebe. Zároveň nás prožitek oproštěných, detailů zbavených architektur – historické i těch dvou současných – vede k tomu, abychom si též plně uvědomili svůj rozměr ve fyzickém i symbolickém smyslu.
V obou případech tak nakonec docházíme k tomu, že skrytý smysl, který je třeba obtížně hledat, zde chybí. To, co nám sochař nabízí, je prožitek. Skrze dílo a jeho silnou přítomnost v prostoru, zbaveném všeho podružného, zakoušíme pocit existence sama sebe, té nejzázračnější a zdánlivě nejsamozřejmější věci na tomto světě. V tomto duchovním smyslu vrací Václav Fiala zelenohorskému kostelu jeho původní smysl.
Marcel Fišer, ředitel Galerie Klenová