Svatý Vojtěch

Autor: Mgr. Jana Benediktová, foto Bc. Šárka Boušová, zveřejněno: 23. 03. 2009 14:06 hod., aktualizováno: 27. 01. 2016 14:40 hod.

Rok narození sv. Vojtěcha nám zůstává utajen. Historické prameny hovoří o roce 956, ale spíše o něco později. Pocházel ze slavného knížecího rodu Slavníkovců, jejichž panství bylo rozsáhlé, a za centrum bylo vybráno hradisko Libice. Základní vzdělání poskytli tudíž Vojtěchovi právě libičtí kněží. Toto vzdělání nemohlo Vojtěchovi stačit, a proto odchází v roce 972 za dalším studiem do Magdeburku, kde setrval 9 let. Na konci studia přijal 1. stupeň vyššího svěcení, stal se podjáhnem. Právě v roce 981 zemřel Vojtěchův otec, a na Libici se ujal vlády prvorozený Soběslav. Vojtěch odešel do Prahy, kde vstoupil do řad katedrálního duchovenstva a brzy nato byl vysvěcen na kněze. Dne 19.února 982 byl zvolen pražským biskupem. Jako nově zvolený hodnostář potřeboval od císaře obdržet investituru nutnou k výkonu biskupského úřadu. To se stalo až 3. června 983, a 29. června nového pražského biskupa vysvětil jeho nadřízený, mohučský arcibiskup Willigis.
Boj proti zlořádům v církvi zabíral podstatnou část Vojtěchovy práce, v opravném úsilí však byl osamocen. Nenašel oporu ani u panovníka, ani u kléru, panstva, dokonce ani u svých farníků. To zapříčinilo Vojtěchovy úvahy o odchodu z diecéze a o rezignaci na funkci biskupa. Konečné rozhodnutí měl učinit po zlém snu.
Vojtěch tak opouští svou zem, diecézi i své „ovečky“ koncem roku 988, a zamířil do Říma k papeži Janu XV., odtud pak do kláštera na Monte Cassinu a do benediktinského kláštera v Aventinu u Říma. Mezitím se zhoršily náboženské poměry v rodné zemi, a Vojtěch byl vyzván k návratu domů. Na cestu obdržel od papeže berlu s prstenem. Hranici přestoupil u staroplzeneckého hradiska, a tehdy prošel též Pomukem a Klášterem. Praha svého biskupa přijala s radostí a nadějí, kníže jej obdaroval pravomocemi, Vojtěch zakládá konečně v Břevnově klášter, který byl již 14. ledna 993 vysvěcen. Idyla však netrvala dlouho, v zemi se opět rozbujely zlořády. Vojtěch, byť již nebyl ve svém úsilí tak osamocen, přesto roku 994 odchází podruhé a naposledy ze své vlasti. Opět míří do Říma. Mezitím se v Čechách roku 995 odehrála pro Vojtěcha mimořádně bolestná tragédie, a to vyvraždění jeho rodu Slavníkovců na hradě Libici. I přesto se v létě 996 vrací zpět, při svém pobytu v Polsku se ale dozvídá, že není pro Prahu žádoucí a jako biskup nebude nikým uznáván.
Vojtěch tedy přestal být pražským biskupem, u polského dvora pobyl 3 – 4 měsíce, a v půli dubna 997 se odebral v doprovodu malé družiny do Eblagu. Po vylodění pouze se dvěma společníky pokračoval dál do vnitrozemí. O jeho smrti není mnoho zpráv a jsou nejednotné. Vojtěch horlivě kázal slovo Boží, ale bez úspěchu, a tak se stalo i na dvorci jakéhosi velmože, odkud byl vykázán. Rozhodl se zamířit se dvěma společníky zpět k moři, ale hned druhý den byli přepadeni tlupou lidí, kteří je sledovali od velmožova statku. Radim a Bohuš byli vykázáni ze země, Vojtěcha však rozzuření pohani ubodali oštěpy. To se stalo v pátek, na den sv. Jiří, dne 23. dubna roku 997, a naplnilo se tím jeho velké přání, zemřít mučednickou smrtí.
Svatovojtěšská legenda je v západních Čechách velmi rozšířena. Biskup zdejší krajinou několikrát procházel. Na Nepomucku, které je silnou baštou této legendy, nacházíme prvky, které legendu doprovázejí - studánky nebo kameny, na nichž světec odpočíval nebo kde se modlil. Svatovojtěšské kameny nacházíme v kapli na Zelené Hoře, či ve Vrčeni, studánky s dobrou léčivou vodou pak u Vrčeně či Štědrého. Na cestě mezi Nepomukem a Klášterem procházíme kolem kapličky sv. Vojtěcha. Legenda se vztahuje i k samotnému vrchu Zelená Hora, na který, původně za velkého sucha holý, přivolal Vojtěch blahodárný déšť. Kopec se zazelenal, a je pak již zván Zelenou Horou. Možné souvislosti jsou i s Vyskočilkou a snad i samotným jménem Nepomuk.
Po celé generace si lidé uchovávali vzpomínku na sv. Vojtěcha, a časem se do vyprávění promítly i jejich zbožná přání a legendy. Jako každá legenda, má i tato o sv. Vojtěchovi jádro pravdivé.